,,Myšlenka může vypadat kdovíjak úžasně, ale když se přenese na papír, většinou z ní nic není." - Sarah

Mucky

14. září 2014 v 11:38 | Sarah |  Příběhy
Jsem normální holka z normální čtvrti v Londýně. Žiji v rodinném domě se svou sestrou Anett a rodiči. Na normální život jsem neměla čas - pořád jsem se jen učila věci do školy, sem tam něco snědla a to byl celý můj den. Bývala často nemocná, měla jsem vážné zdravotní problémy a kvůli svým dobrým známkám ve škole jsem bývala také často šikanována.
Už mě takový život prostě nebavil. Sice jsem ve škole měla i pár přátel, na kterých mi záleželo a záleží pořád, dokonce se mi líbil a pořád líbí i jeden kluk a jak mi kluci tvrdí, tak i já jemu, jenže jak už bylo zmíněno, jen jsem se učila, byla
jsem trvale unavená a na přátele jsem neměla již téměř žádný čas. Nemyslete si, že mě to nemrzelo. Mrzelo. A jak...
Už jsem uvažovala tento život nadobro ukončit a začít nový. V novém těle, v novém prostředí, bez vzpomínek na minulost... Jednou se mi však stala jedna událost, která mi změnila život. Díky ní jsem pochopila smysl života.


Byl to tehdy normální všední den a já jsem se připravovala do školy. Ze svých hustých vlasů jsem si dělala cop, když vtom se nečekaně ozvalo zvonění mého telefonu. Vyděsila jsem se. Nebylo totiž běžné, aby mi někdo volal.
Podívala jsem se na telefon. Na obrazovce se objevoval nápis: 'Máte příchozí hovor z čísla 777 777 777
Přijmout
Odmítnout'
Chvíli jsem byla zamyšlená. Není to číslo náhodou z rádia? Nevolají mi náhodou z té soutěže, které jsem se zúčastnila?
Nakonec jsem tedy telefon zvedla. "Hal... Eh... Tedy... Bez mazlíčků se nedá žít!" Jen ztěží jsem si vzpomněla na větu, která byla jedinou podmínkou soutěže.
"Vyhráváš překvapení! Zůstaň na lince a dohodneme se, jak ti ho odevzdáme!" ozvala se moderátorka, která měla strašně sladký hlas, až to působilo celkem trapně.
Nemohla jsem však uvěřit vlastním uším. Já, vyhrát?? To jako vážně?
Do telefonu se opět ozval ten nepříjemný hlas, "Halo, jsi tam? Jsi z okolí Londýna? Pokud ano, stav se k nám do studia. Adresu ti posílám SMS zprávou... Halo...? Jsi tam?"
"A-a-ano... Přijedu klidně hned po škole," koktala jsem.

Ve škole se každá minuta zdála nekonečná. Když konečně zazvonil konec mé poslední hodiny, nemohla jsem se dočkat, než odejdu. Venku jsem rychle nasedla na kolo a jela na adresu studia, kterou mi tehdy ta moderátorka poslala. Hluboce jsem se nadechla a vyjela. Vůbec jsem nevěděla, co jsem vůbec vyhrála. V hlavě jsem si přehrávala náš rozhovor s moderátorkou.
Po asi 8 zopakování jsem byla na místě. Studio vypadalo jako vysoká věž s anténou. Ještě jednou jsem se nadechla a vkročila jsem na práh. Hned za vchodem stál jakýsi muž, který mne žádal o ukázání SMSky, kterou mi ta moderátorka poslala. Po ověrění mi řekl, ať chvíli počkám, a odešel. Vrátil se s malou krabičkou s dírami v otvoru. Připadalo mi to celkem divné.
Bála jsem se, aby tam nebyl nějaký pavouk... Z pavouků mám totiž odjakživa hrůzu...
Krabici mi odevzdal, rozloučil se a já jsem odešla. Sedla jsem si na lavičku před studiem a pomalu jsem krabici otevřela.
"Jé!!!", zařvala jsem na okolí. Z otevřené krabice na mne vykukovalo malé koťátko. Chytla jsem si ho a v duchu jsem si řekla: " Od teď se budeš jmenovat Mucky..."
Po chvíli tulení a mazlení jsem Mucky dala zpět do krabice. Krabici jsem dala do košíku, který mám na kole a nasedla jsem. Nejprve jsem jela do obchodu pro hlavní vybavení pro kočky, až poté jsem mohla jet domů.
Doma jsem koťátku všechno nachystala a pustila. Mucky si hned lehla do pelíšku, schoulila se a usnula. Spokojeně předla, nic jí nechybělo. Byla tak sladká...

Každý den čekala před dveřmi, když jsem odjížděla do školy, a když jsem se vrátila, zase byla za dveřmi a čekala. Celý den doma chodila za mnou, každý den jsme byly spolu. Každý den jsme spolu usínaly a zase se spolu prpbouzely. Byly jsme něco jako nejlepší kamarádky.

Od doby, co jí mám, se můj život změnil. Den už nebyl tak černý, moje myšlenky nebyly tak depresivní a můj zdravotní stav se o hodně zlepšil...
Mucky je se mnou pořád. Teď už je dospělá kočka, ale pořád je tak přítulná a nemohu si bez ní představit den...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám příběhy vydávat častěji?

Určitě!
Ne

Komentáře

1 sarabessa sarabessa | Web | 14. září 2014 v 13:16 | Reagovat

Krásný příběh. :-)
Úplně jsem si při čtení představila nějakou roztomilou hlavičku kotátka. :D

2 Sarah Sarah | 14. září 2014 v 16:25 | Reagovat

[1]: děkuju :D

3 M3S M3S | Web | 15. září 2014 v 13:07 | Reagovat

tak tato kapitola si ma ziskala hned uvodnym obrazkom a nasledne cislom, ktore volalo :D same sedmicky :D sedmicka je moje oblubene cislo :) a nieco ti poviem  ... kazdy film, poviedka, kniha, seial ci anime, ktore ma v sebe cislo sedem napisane, spomenute, povedane je pre mna uplne super najsvetovejsie a nema chybu :D takze asi vies, co z toho vyplyva :D tesim sa na dalsi clanok :)

4 Sarah Sarah | 15. září 2014 v 20:10 | Reagovat

[3]: wow, vážně? Tak to mě těší, že jsem se ti trefila do vkusu :D
takže děkuju za pochvalu jak designu, tak článku :-) Jsem ráda, že se to aspoň někomu líbí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama