,,Myšlenka může vypadat kdovíjak úžasně, ale když se přenese na papír, většinou z ní nic není." - Sarah

Nicol - 3. kapitola

19. listopadu 2014 v 16:06 | Sarah |  Nicol




Začala jsem si představovat zase něco jiného: jak ten dům uvnitř vypadá; představovala jsem si místnosti plné toho nejluxusnějšího nábytku, vše ze dřeva či mramoru. Nejvíc jsem však byla zvědavá na to své patro...
Z mého snění mne probudil štěkot vycházející z tlamy blížícího se psa. Byl to zlatý retrívr. Psy jsem v lásce nikdy neměla, ale tenhle pes byl nějaká vyjímka. Skočil na Martina a začal mu olizovat obličej.
,,Ahoj Jeme, rád tě vidím! Moc jsi mi chyběl!" uklidňoval ho Martin, nyní celý mokrý.
,,Takže představuji vám mého psa Jema. Je opravdu přátelský a neboj se, nemá blechy," zasmál se při pohledu na můj vystrašený výraz. Bylo to totiž poprvé, co byl nějaký pes tak blízko u mne a já se bála, že mě chce kousnout (nebo ještě něco horšího?!)...
,,Dámy a páne, vstupte! Rád bych vás provedl mým domem," Martin ukázal na toho pána s vysokým čelem, který měl být zároveň řidič i nějaký sluha, jak otevírá dveře a naznačil, abychom vešli.
Je jasné, že jako první musel vejít Oliver. To se však očividně nelíbilo Erice, a tak ty dveře málem zničili.
Ale naše mamča na ně pouze upřela vražedný pohled.

Kdybych tam místo Olivera byla já, vyčítala by mi to ještě na smrtelné posteli. Ok, sice jsem její prvorozená dcera, jedna ze dvou, které si nechala, ale i tak se mi zdálo, že mě bere jen jako svou služku.
Je jasné, že když v dobách, kdy byla manželka toho francouza a měla spoustu milenců, někdo musel maskovat stopy; někdo se musel starat o tu opilou "rozhoďnožku"; někdo se musel starat o to, aby se rodina nerozpadla, a pokud ano, tak až potom, co si matka projde tímhle obdobím. Někdo musel vařit, když to té ženské s opicí nemyslelo a hrnec s polévkou považovala jako sbírku moči... (Dobrou chuť.) Ten Francouz sice měl dost peněz na nějakého sluhu nebo kuchaře, ale ani jeden nebyl potřebný-vždyť jsem se o všechno postarala já!
Ani po rozvodu nebyl úplně klid. Z mamky se pomalu stávala alkoholička a já se bála, aby se to nedozvěděla sociálka. Po nějaké době s tím sice přestala, ale vždycky se našlo něco jiného.
Když mi mamka řekla o Martinovi, měla jsem celkem radost. Ne z toho, že bychom s Oliverem a Ericou zase začali žít jako děti milionářů ale z toho, že by se mámin stav mohl zlepšit. Projevovala jsem sice nějaké pochybnosti, ale ty nějak opadaly, hlavně po tom, co jsem Martina trochu poznala.

Teď ale zpátky ke dveřím. Byly hnědé s vitráží a krásnou, zdobenou, pozlacenou klikou. Předsíň byla opravdu obrovská, i když ji tvořila pouze skříň, botník a lavička. Podlaha byla jako ve většině místností z luxusního kamene.
Za předsíní následovala obrovská hala s kobercem a luxusním lustrem, dále kuchyň, která vypadala jako z nějaké restaurace, opravdu luxusní jídelna a obývák, pracovna, tělocvična, sauna s vnitřním bazénem a já nevím co ještě... V dalším patře byly pouze ložnice s koupelnami a šatnami (dvě z nich byly děcky zařízené a byly pro Ericu a Olivera), ale nejvíce mě zaujala místnost lemovaná policemi knih. Nesměl tam chybět krb ani řada pohodlných křesel. Třetí a zároveň poslední patro bylo to moje. Byla tam obrovská ložnice, luxusní koupelna, pracovna, šatna a moje osobní tělocvična. Byla jsem štěstím bez sebe, i když jsem věděla, že vše můžeme ztratit a teď to záleží na mamce.

Martin nás pozval ke stolu, abychom si dali nějakou polévku a přípitek na uvítanou (on z nás měl takovou radost?!). Všichni jsme dostali šampus, akorát já jsem měla nealkoholický a Erica s Oliverem dětský.
Nejdřív jsem se bála, že na stole bude sto lžící a já si vyberu tu špatnou, ale k mému překvapení byla pro každého připravená pouze jedna. Sluha, který se předtstavil jako Petr, nám přinesl nějaký vývar. Vývary jsem nikdy neměla ráda, ale i tentokrát to byla vyjímka, neboť byl neskutečně dobrý! Ach, já se Nepoznávám!

Každý po jídle dostal krásně zabalený balíček. V Eričiném byl plyšový jednorožec a nějaké oblečky pro něj, v Oliverovém nějaká skládačka a autíčko, v máminém krásné černé minišaty končící těsně pod spodním prádlem a v mém dva sešity a kniha. Jeden sešit měl obal z červené kůže (nevím, jestli to je kůže nebo koženka - ono to ani nejde moc poznat) a druhý s roztomilým koťátkem. Kniha se jmenovala "Vzdušné zámky".
,,Tvoje maminka říkala, že moc ráda píšeš a čteš," komentoval obsah balíčku Martin, ,,ale zapomněl jsem ti tam ještě něco dát," a doběhl. Zpátky se vrátil s úsměvem na tváři a krásným perem v rukou.
,,Na, abys měla čím psát ty svý příběhy."
Tohle mě teda opravdu překvapilo... Proč by mi nějaký chlap, kterého neznám, dával dárek? Dárek pro Olivera a Ericu ještě pochopím, ale proč toho mám nejvíc zrovna já?!

,,Takže pokud už nemáte hlad, navrhuju, abyste se šli převlíct do plavek, půjdeme totiž do bazénu! Co na to říkáte? Samozřejmě pudeme do toho vnitřního, protože venku ne nevypadá slibně," Martinův úsměv byl stále větší a větší.
Oliverova a Eričina reakce bylo tleskání a společné ,.Jó!", což se dalo očekávat. Vzala jsem si svůj dárek a vyšla do svého patra, kde už na mě čekal kufr. Odvezla jsem ho do šatny, kde jsem se tedy převlékla do nových zelených bikin, které mi koupila mamka. Z kufru jsem vyhrabala ručník a v žabkách vyšla do pokoje Ericy, neboť se dalo očekávat, že sama s tím kufrem ani nehne, natož aby z něj něco vytáhla a převlékla se. Následně jsem šla pomoct i nedočkavému Oliverovi a vyrazili jsme. Vlastně jsme ani pořádně nevěděli, kde se ten bazén nachází, a tak jsme jako skupina slepců chodili po domě. Opravdu jsme si v tom obrovském domě připadali jako slepci, a nebýt Petra, který nám ukázal cestu, asi bychom tam doteď chodili.

A tak jsme skleněnými dveřmi vešli do osobního wellness. Na stěnách byly obrazy vytvořené kachličkami (nějací delfíni), uprostřed místnosti bazén, kolem něj lehátka a úplně vzadu další dveře vedoucí do saun.
Hned potom, co se Oliver s Ericou rozhlédl se rozběhli k bazénu a skočili do něj i přes mé várování, neboť mohli uklouznout.
Já jsem si šla s knihou lehnout na lehátko, které bylo docela daleko od bazénu a mamky s Martinem. Děkuji, ale nechci číst z mokré knihy a u toho se dívat na to, jak se máma muchluje s někým, koho zná jen krátce.
Po chvíli jsem se na tom lehátku začala nudit, protože Erica s Oliverem v bazénu strašně řvali a cákali a já jsem se nemohla na čtení soustředit, a tak jsem šla za nimi. Cestou jsem trochu uklouzla a málem spadla, ale té nestárnoucí hvězdě, která mě podle papírů porodila to bylo úplně jedno a ani si toho nevšimla.
Do bazénu se mi nechtělo skákat, a tak jsem do něj vlezla po schůdcích. Voda byla teplá a když jste se do ní ponořili, nemohli jste se znovu vynořit. A to bylo v mém případě doslova.
Něco mě táhlo ke dnu, dál a dál. Začala jsem ve vodě ječet, což však nebyl zrovna nejlepší nápad, neboť mi málem došel kyslík. Já se tady utopím, mihlo se mi v hlavě. Já se tady OPRAVDU utopím...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 M3S M3S | Web | 19. listopadu 2014 v 17:31 | Reagovat

aaa nova kapitolaa !!! :D mam predcasne Vianoce :D :D

taky luxusny barak si raz kupim aj ja ked budem ako ucitelka vela zarabat :D :D ( haha, vtipek ) :D

ja si nepomozem, mne stale na tom Martinovi nieco nesedi ale nemozem prist na to co :D :D ja to cakanie nevydrzim :D :D chcem vediet ci sa moje podozrenie potvrdi :D :D

a ten koniec som vobec necakala ... o to viac sa tesim na dalsiu kapitolu :)

2 Sarah Sarah | Web | 20. listopadu 2014 v 16:48 | Reagovat

[1]: Nepřeháněj! :D
Taky bych to chtěla zkusit! :D
Sama ještě nevím, co s tím Martinem udělám... Jsem zvědavá, co vymyslím! :D
Děkuju! :D

3 sarabessa sarabessa | Web | 20. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

Konečně nová kapitola nemohla jsem se dočkat! :D
Ale něco mi tam nesedí. Nevím co, ale je to divné. :D
Ten konec mě dostal a hlavně mě dostalo že jsi to zakončila zrovna, když se topila. Každopádně se těším na další díl! :D

4 Sarah Sarah | Web | 20. listopadu 2014 v 20:33 | Reagovat

[3]: vážně? :D
:D
Vždycky jsem chtěla napsat o tom, jak se někdo topí, a protože jsem chtěla i otevřený konec, tak jsem to udělala takhle... :D Tohle právě na knížkách nenávidím - když autor zakončí knihu otevřeným koncem ale nejhorší je, když hlavní hrdina umírá... A tak mi to prostě nedalo a musela jsem to tam dát! :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama