,,Myšlenka může vypadat kdovíjak úžasně, ale když se přenese na papír, většinou z ní nic není." - Sarah

Nicol 4. kapitola

18. března 2015 v 15:53 | Sarah








Něco mě táhlo ke dnu. Doslova. Pokusila jsem se hned o několik výkřiků, které měly za následek to, že jsem se pomalu začala dusit. Byla jsem stále níž a níž. Hlouběji, hlouběji, stále jen hlouběji v tom neznámém bazénu u nějakého Martina. Daleko od mé pohodlné postele, od mého útulného pokoje, daleko od mého domova.
Až teď jsem si uvědomila tu strašnou bolest v noze, která nyní zaútočila i na zádech a že mám i zavřené oči, které jsem hned otevřela. Koukal se na mě obličej, který mi byl povědomý. Počkat, vždyť to je...
,,No tak, Martine, vždyť ji vyděsíš k smrti," zastala se mě překvapivě máma a zároveň se smála při pohledu na mě, jak všude kolem sebe cákám a lapám po dechu.
,,Vždyť jsi mě málem utopil! Zešílels?!" zařvala jsem na Martina. V tuto chvíli mi byly ukradené mé slušné vychování a to, že jsem Martinovi předtím vykala.
,,Notak, klídek. Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit," omlouval se mi spíš posměšně. Ti dva malí buřti u kraje bazénu málem pukli smíchy, což jsem samozřejmě patřivě využila a utrousila sarkastickou poznámku, která je umlčela.
,,Můžu jít ven? Nějak mě na plavání přešla chuť."
Máma mi to povolila. Martin na mě něco zavolal, ale už jsem ho neslyšela. Došla jsem do svého patra a umyla se. Když jsem se podívala z okna, usmála se na mě malá holčička, která si hrála v parku naproti. Všimla jsem si tam i několika holek v mém věku, a tak bylo jasné, kam vyrazím. Hodila jsem na sebe rifle, triko a mikinu, popadla tašku a vyšla ven. I nyní jsem musela dveře hodnou chvíli hledat, ale obešla jsem se bez toho sluhy, což byl opravdový úspěch.

Oblaky, kterých předtím bylo na nebi plno, nějakým záhadným způsobem zmizely a slunce mě hřálo tak, že jsem litovala výběr mikiny. I když trošku foukal vítr, bylo mi strašné horko.
Procházka to byla hezká, to musím uznat. Všude staré stromy, z větší části duby a já se mohla vydýchat z toho stresu. Ten pocit, že ještě před pár minutami jsem si myslela, že naposled vydechnu byl děsivý.
Něco mi na tom Martinovi nesedí. Nejdřív mi dává tolik dárků, poté mi dovolí celé patro a teď mě chtěl utopit. Trošku čudák, řekla by moje babička.
Ona to vlastně ani nebyla moje opravdová babička. Jednu dobu jsme měli byt vedle jedné milé starší paní, kterou jsme si oblíbili a zdálo se, že i ona si oblíbila nás. Až tak, že nám říkala "moje vnoučátka". Sama děti mít kvůli úrazu na koni nemohla, a tak jsme ji to vynahrazovali. Byla to moje nejlepší kamarádka. Mohla jsem se ji vždycky vyzpovídat, ona mě vždycky podržela. Škoda, že už není mezi námi. Naposledy vydechla ve spánku, pár hodin po naši návštěve. Tehdy mi dala svůj náhrdelník s medailonkem. Byla to pro mě obrovská rána...
Až když se na mě všichni dívají mi je jasné, že mi po tváři stékají slzy. Rychle je otřu a snažím se tuhle smutnou myšlenku odehnat někam hodně daleko.
Sedla jsem si na lavičku a pokračovala v přemýšlení. Za chvíli si vedle mě sedla nějaká holka.
,,Ahoj, já jsem Aurora, a ty?" začala rozhovor.
,,Nicol, těší mě," vydala jsem ze sebe překvapeně. Nejsem typ člověka, který by začínal rozhovor, ani nejsem nijak zajímavá. Vypadám jako nudná, nezajímavá holka a ty moje blonďaté vlasy mi taky na ničem nepřidávají. Moje postava je bez tvaru a jsem plochá jako prkno. Vůbec tedy nevypadám na třináct! A teď se semnou začne bavit pohledná zrzavá holka s dokonalou postavou a pletí? Holka, ze které jen srší zdravé sebevědomí a charisma? Jako fakt?
,,Ještě jsem tě tady neviděla. Jsi tady nová?" zeptala se mě s očividně nepředstíraným zájmem.
,,Dalo by se říct, že jo. Přes víkend budu u máminého známého a asi se sem budu vracet častěji."
,,Aha. Předpokládám, že jsi tam v té vile, že?" ukázala na Martinův dům, který odtud vypadal až příliš honosně.
,,Jak to víš?"
,,Máš trošku, ehm, jiný přízvuk a jinak zde nebydlí nikdo mladý, celkem pohledný a hlavně nezadaný." Docela se mi ulevilo. Jestli má Aurora pravdu, nehrozí, aby moje mamka byla pouze jeho milenka. Anebo?
,,Jo, vyrůstala jsem ve Francii."
,,Jé, tam bych taky chtěla. Je to můj sen už odmalička. Jaké to tam je?"
,,Docela fajn. Ale tady se mi to líbí trochu víc," řekla jsem. Popravdě za to mohou spíš vzpomínky...
,,A jak to vypadá v té vile?"
,,Je to tam obrovské a na mě až příliš luxusně zařízené. Mnohem raději mám malé, útulné byty s mnoha lampičkami, koberečky, soškami a tak," zamyslela jsem se.
,,Hm, já taky. V takovém domě bych nedokázala bydlet. Necítila bych se tam," promluvila mi jakoby do duše.
,,Přesně. Už se nemůžu dočkat, až odtamtud vypadneme."
,,Máš nějaké sourozence?"
,,Jo, měla jsem jich hodně, ale teď už mám jen dva," řekla jsem bez přemýšlení. Pravda, vyznělo to trošku divně...
,,Já mám šestiletou sestru, a je strašně otravná," vyhnula se otázce ,,jak jako měla jich pár?" taktně, začež jsem ji v duchu děkovala.
,,Možná by si s tou moji mohla rozumět. Hele, a nechceš k nám přijít? Zavolám mamce, jestli to nebude vadit," nabídla jsem.
,,Vážně by to šlo? Bylo by to super!" rozsvítilo se ji v očích.
Hned jsem vytáhla mobil a už vytáčím mámino číslo.
,,Ahoj mami, mohla by k nám přijít moje nová kamarádka?...Jé, super, moc děkuji mami," ukončila jsem hovor.
,,Tak nová kamarádka, jo?" popíchla mě Aurora.
,,To že jsem řekla? Aha, promiň, neuvědomila jsem si to..."
,,Vždyť si dělám srandu. Jsem ráda, že ses tady objevila. Ty falešnice, které tady žijou, mi už lezou krkem."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M3S M3S | Web | 5. dubna 2015 v 22:53 | Reagovat

Konečneeeeeeee :D :D :D strasne som sa tesila novej kapitole a nesklamala :) som rada ze Nicol sa Martin nepaci tak ako mne :D Aj ked asi kazdy by nemal rad niekoho kto vas za nohu taha ku dnu :D :D Aurora vyzera byt v pohode, tesim sa na pokracovanie :)

2 Sarah Sarah | Web | 6. dubna 2015 v 1:37 | Reagovat

[1]: Jé, to jsem ráda, moc děkuju! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama